Pane Kyliáne, vy jste držitelem ceny Beauty of Help Award. Nadace Krása pomoci jí oceňuje osobnosti, které jsou i ve vyšším věku inspirací pro okolí. Jak vnímáte takovou cenu?
Je to pro mě velice důležitá cena. Cen jsem za svůj život dostal hodně, ale téhle si skutečně vážím. Ne mnoho lidí se stará o lidi stárnoucí. Je mi to velice sympatické. Ostatně, i já jsem založil organizaci pro staré tanečníky. Je, jak často říkám, pro tanečníky mezi čtyřicítkou a smrtí. Člověk musí myslet na zadní kolečka. Kor v našem oboru.
Tanec je v srdci celý život, ten profesionální se ale dá dělat jen chvíli. Jak se měnil váš vztah k tanci a s tancem v průběhu času?
Měnil se velice dramaticky. Já jsem začal tančit v devíti letech. Velice vášnivě. Pak jsem byl také rok v Londýně. Chtěl jsem být jako Rudolf Nurejev, to byl senzační tanečník a já chtěl jsem být tak dobrý jako on.
A když jsem si uvědomil, že takový nebudu, přestal jsem tančit a stal jsem se choreografem. Poznal jsem, že je pro mě lepší použít jiných těl pro můj umělecký výraz, než moje vlastní.
Byl právě Rudolf Nurejev tím prvotním impulzem? Inspirací k tanci? Kde jste vlastně bral a berete inspiraci a sílu k choreografii?
Je to otázka, na kterou se nedá zcela odpovědět. Inspirace je všude - v obrazech, přírodě, vlastním životě, lidských vztazích, situacích. Inspirace je pro citlivého a vnímavého člověka prostě všude. Jako v tom vtipu, kde se Beethovena ptá jeho uklízečka, kde bere inspiraci. A on stroze odpoví, že třeba právě v tom a tehdy, když ona přijde do pokoje. A tu se uklízečka zasměje v tónech symfonie č.5.
Kdybyste měl svůj život okomentovat jedním tancem, jaký by to byl?
To by byl nesmírně divoký tanec, hýřil by všemi barvami jako duha, protože můj život se těžko dává do jedné škatulky. Je to znát i ve formě mých choreografií -, “kyliánovský styl” se těžko popisuje, mnohé choreografie se od sebe diametrálně liší.
Hodnotíte po čase své choreografie nebo se nevracíte, jdete v tvorbě dál?
Každý kreativní umělec má v sobě síto, kam hodí svou tvorbu a kouká, co propadne. Moje choreografie se tančí po celém světě a já mám často možnost se na ně zase kriticky podívat a uvědomit si jejich hodnotu. I já se po čase učím, o čem ta choreografie vlastně je. Někdy člověk udělá něco intuitivně, sám tomu třeba v té chvíli ani nerozumí. Teprve po čase vidí, jakou to má hodnotu, co to znamená, jak se to dá vnímat. Jak se jeho vztah k choreografii změnil za ta léta.
Nadace Krása pomoci se účastní i oslav Mezinárodního dne tance a dodává k němu vlastní podtitul "Kdo tančí, nestárne", souhlasíte s tímto heslem?
No, to není úplně pravda, ale ten proces stárnutí se jistě tančením zabržďuje. Tanec by podle mě měl být povinný předmět ve škole. Třeba i politici by se měli učit tančit, aby jejich hloupá gesta neprozradila, že lžou, Aby jejich body language byla záživná. Politici by se měli učit tančit stoprocentně.
Tanec je nejstarší umělecký výraz člověka, je daleko starší než hudba, literatura, malování, sochaření. Je primárním a nejosobnějším výrazem lidstva. Samozřejmě se od dob neandrtálců do dneška vyvíjí, ten vývoj nikdy neskončí a vždy se bude někam posouvat. To je na tom to krásné. Tanec je něco tak osobního a osobitého! každý by si měl uvědomit, co to je za výrazový nástroj. Každý by se měl tancem zabývat.
Máte už splněné své taneční sny?
Já je mám spíš přeplněné (smích). V tanci jsem toho udělal hodně, teď se věnuji filmu. A sochaření. A fotografii. Víte, dobrý choreograf je všestranný umělec. Choreograf musí mít zájem o více věcí - musí rozumět kostýmům, světlům, scénám, hudbě, dekoracím. Je to vlastně taková režisérská práce...
A tanečníkům.
Ano, samozřejmě. Ale nejen jejich fyziologii, ale hlavně psychologii. Psychika tanečníků je to nejdůležitější a zároveň nejzranitelnější. Dobrý choreograf by měl být historikem, psychologem, a tak podobně, ale třeba i gynekologem. Musí vědět, kdy má která dívka periodu, aby na ni ten den moc nemluvil (úsměv). Být tanečníkem je perná práce a to hlavně psychicky.
Představte si, že ráno vstanete, jdete do studia, celý den na sebe koukáte do zrcadla a neříkáte si, jak jste krásná, ale vidíte, že máte dlouhý nos, křivé nohy a tak dále. A úkol choreografa je říct: Takovej seš a já tě mám rád takovýho, jakej seš. Udělej s tím, co máš, to nejlepší, co můžeš. To je velká dřina od choreografa i tanečníka. Aby člověk akceptoval to, co je a měl to rád. Nakonec se totiž musí tanečník vystavit na podium jako umělecké dílo a když špatně snáší to, kdo je a jak vypadá, z toho se pak špatně dělá umělecké dílo. Naučit tanečníka akceptovat to, do je, jaký a jak to je, je velký kus práce.
Máte nějaké životní motto nebo zásadu, kterou se celý život řídíte?
Já jsem byl vychován absolutní uměleckou pravdou. Podvádět v umění je bráno za nejhorší zločin. Absolutní pravdivost uměleckého výrazu - ať je to jakékoliv umění. A to mě udržuje nad hladinou vody.
Co vám dělá radost?
V mém věku je to vždycky, když se ráno probudím. Protože někteří mí přátelé v podobném věku už tady nejsou. Ranní probuzení je tak pěkné! A počasí mi dělá radost. Ať je slunce, sníh, vichr nebo mlha, mám z toho radost, protože je to vždy něco nepředvídatelného, a já jsem tak pokaždé překvapen. A já jsem rád překvapen.
Jaká je vůbec vaše první myšlenka hned ráno? Je to tanec? Nebo počasí?
Jsem tu.
Ještě tu jsem.
Rozhovor do přípravované knihy o Nadaci Krása pomoci byl veden v roce 2022.
