Proč pomáháš právě seniorům?
Úplně na začátku to bylo spontánní rozhodnutí, které bylo ovlivněné vztahem s mými prarodiči, praprarodiči i vlastní zkušeností z cest a misí Miss World, kdy jsem vypozorovala, že na tom zdaleka nejsou nejhůř děti, ale právě senioři, a pak jsem se částečně opřela o průzkum o tom, které téma je v ČR nejméně pokryté. Až teprve časem mi došlo, jak je toto téma aktuální a významné. V roce 2050 bude třetina lidí nad 65 let, to bude mít obrovský dopad pro celou společnost a je třeba jednat už teď. Zároveň jsem přesvědčena o tom, že senioři jsou významnou a plnohodnotnou součástí naší společnosti a patří mezi ně řada pozitivních vzorů. Snažíme se proto s nadací bořit hloupé stereotypy o seniorech.
Přirozeně v sobě cítím odkaz mých předků, na rodině mi záleží a přála bych si, aby naši potomci nesli tyto hodnoty dál. Mimochodem, vždycky mě zajímala historie a rodokmeny… Často a ráda jsem trávila čas s babičkami, mamince jsem se narodila v jejích dvaceti, dospívala vedle mě a já vedle ní. U prarodičů a praprarodičů jsem trávila hodně času a moc ráda. Moji rodiče jsou skvělí, všichni čtyři, ale babička je pořád kápo rodiny a děda až druhý kápo. Do svých dvanácti, patnácti let jsem měla i praprarodiče, naše rodina má tuhý kořínek. Naše “bábrle” mi toho hodně daly. Pocházíme z venkova, kde člověk prožije dětství jako největší dobrodružství a bylo pro mě vždy důležité vědět, kam patřím, uvědomovat si svoje kořeny. Taky jsem si jako teenager vážila důvěry, kterou do mě moje rodina vkládala a přála si ji proměnit. Mám čtyři mladší sourozence, nechtěla jsem jako prvorozená zklamat, cítila jsem v sobě zodpovědnost. Předkové, kořeny, mezigenerační vazby, rodina, to je, i vzhledem k tomu, z jakých poměrů pocházím, moje velké životní téma…
