Proč pomáháš právě seniorům?
Měla jsem tu možnost pracovat s vícero cílovými skupinami. Každá mě něčím příjemně překvapila a hodně naučila, každá měla své výzvy. Když jsem byla na stáži v domově pro seniory, uvědomila jsem si, že v jejich přítomnosti cítím největší pokoj a radost. Naplňuje mě totiž myšlenka, že senioři měli možnost prožít svůj život s jeho radostmi i úskalími a já teď mohu být při nich v období, kdy bilancují, vzpomínají, a zároveň hledají novou naději a důvody k radosti. Vím, že stáří přináší mnoho výzev a trápení, ztráty a bolesti, ale může přinést také pokoj, naplnění a radostné chvíle. My můžeme být těmi, kteří je pozvednou, když je hůř, usmívají se při jejich vzpomínkách na minulost, oživují v nich zapomenuté pocity a události a pomáhají vytvářet nové zážitky. Každý takovýto prožitek s našimi klienty mě naplňuje a dává mi sílu a motivaci do další práce.
Co tvá práce obnáší?
Mám na starosti program Doma bez obav, ve kterém pracují koordinátorky péče a podpůrných služeb, koordinátorka dobrovolníků a nadační psycholožka/psychoterapeutka. Propojuji nás s dalšími důležitými aktéry, s nemocnicemi, s městskými částmi, sociálními službami a všemi, s kterými máme společný cíl – umožnit seniorům zůstat co nejdéle v jejich přirozeném prostředí, důstojně a udržitelně. Při tom všem přemýšlím nad budoucností, nad demografickými změnami a vývojem společnosti a snažím se nastavovat program tak, aby se mohl rozšiřovat a sloužit vícero lidem, seniorům i pečujícím. Částečně pracuji také jako koordinátorka péče a podpůrných služeb, kde se potkávám s klienty v jejich domácnostech a pomáhám jim zařídit vše potřebné pro to, aby mohli žít svůj život důstojně a nezávisle. Řešíme spolu zejména sociální dávky a příspěvky, sociální služby a kompenzační pomůcky.
Proč je podpora seniorů důležitá?
Nejsme „my“ a „senioři“. Všichni senioři byli jednou dětmi, mladými lidmi, partnery či rodiči, pracujícími i pečujícími. Jejich svět se však změnil, blízcí odešli, práce už nejsou schopni, péči potřebují spíše oni sami. Zároveň někdy finančně strádají, kvůli omezené mobilitě nechodí ven a trpí i jejich sociální vazby. Spolu s postupným ztrácením těchto životních jistot přicházejí o podpůrnou síť, která je zachytí v případě krize. Proto je potřeba k nim laskavě a empaticky přicházet, mapovat jejich situaci a potřeby, pomáhat a provázet je, aby mohli prožít stáří tak, jak si sami přejí. Kvalitně, důstojně a s vědomím, že mají hodnotu. Naši senioři mi často říkají, že se v naší přítomnosti cítí být důležití, cítí, že na nich někomu záleží. Přála bych si, abychom k nim všichni přistupovali se stejným respektem, pochopením a laskavostí, jaké bychom sami chtěli zažít za pár desítek let.
